Jedna odrhovačka praví, že sliby se maj plnit alespoň o Vánocích a já tu mám jeden rest. Je jím seriál, který stručně mapoval ty nejlepší desky z minulého roku. A dopisovat tenhle rest v roce 2024 by už moc nedávalo smysl. Ale dopsat bych ho měl, třeba už jen proto, že rok 2022 byl na skvělé desky bohatý. Dnes se podíváme pro změnu zase na kov a jeho tři zářivé složky, kterými jsou black, death a thrash metal. A nějaké ty slitiny kolem, takže si pojďme zavzpomínat na death-blackový skvost od ALTARS ABLAZE, hnisavý blackmetalový škandál zvaný BAHRATAL a svěží thrashový vítr s FAÜST, tradiční starou školu, ale vždy v jiných barvách s LAHAR, FORCE OF HELL i EXORCIZPHOBIA.

ALTARS ABLAZE – Life Desecration

Svůj první koncert hráli na pandemické variantě festivalu Brutal Assault v roce 2021. Aniž by měli nahrávku. Proč? Protože už jen ta sestava je zárukou. V ALTARS ABLAZE se sešla pražská deathmetalová šlechta a jala se svůj oblíbený žánr posunout trochu blíž k pekelným sazím. Výsledkem je sólovou kytarou velmi hustě prokreslený infernální kov vzdávající hold klasikům stylu, jakými jsou HATE ETHERNAL nebo MORBID ANGEL. Ačkoliv by sestava kapely mohla působit dojmem, že půjde o progresivní desku jdoucí po technických finesách, není tomu tak. ALTARS ABLAZE sice nastavují instrumentální úroveň poměrně vysoko, ale v jádru jde o syrovou a tradicionalistou tvář stylu bez zbytečných příkras. Ve svém teritoriu jsou novým, ale jasně zářícím hegemonem.

FAÜST – Tinnitus Inquisition

Všechno ze starého thrash metalu namleté nahrubo s mladickou neurvalostí. Takže nic originálního, ale poctivá hoblovačka, která se odehrává od středního tempa až po celkem solidní závodění. Přidej pár heroických sólíček a máš thrash metal jak z katalogu, který jede rozpustilý slalom mezi americkou a německou školou žánru bez jakékoliv náznaku domácího kovového polnohospodářství. Zvuk řeže, na to Kryštofovo výše položené vytí si jde rychle zvyknout a poměr nápadů, technických kudrlinek a přímočarosti vás udržuje v příjemném napětí. V současnosti rozhodně nejviditelnější z nastupující generace thrasherů, startující buldozer, který svrhne všechny ty DEBUSTROLy do propadliště dějin (nechtěj potkat někde na festivalu Kollinse - pozn. korektora).

FORCE OF HELL – Better Be Dead

Nová kapela z veteránů scény. Jurgen za bicíma, takže to kope prdelky, i kdyby se kytara flákala. Ale ona se nefláká. FORCE OF HELL nic nedluží svému jménu, je to vypelíchaný thrash metal, který vyrůstá ze vzorů, jenž zářili v druhé polovině osmdesátek. Jen s tím rozdílem, že tady tomu šedovlasí pánové nakopli vrtuli tak ostře, že kapelu v rychlosti jen tak někdo nepřeskočí. Vedle celkové riffové přímočarosti tu je taky vokál, který spadá do konzervativně oldchoolové kategorie a popravdě je to jediný element, který mě na desce irituje. Ale to je čistě subjektivní a tento typ vokálů mě žere na spoustě jiných kapel. Jinak jde o neústupnou a nesmlouvavou desku bez zbytečných příkras, která má kořeny v těch nejextrémnějších polohách raných SLAYER a SEPULTURY, což ostatně pečetí i cover „Mass Hypnosis“.

BAHRATAL – Legie ubožáků

Vrchol black metalové dekadence. Sice jen sedmipalec se dvěma tracky, ale oba jsou hymnou black metalové hniloby a rozpadu. První song „Legie ubožáků“ je lezavou skřípavou připomínkou apokalypsy a druhý „Zmizet jako Rudý trpaslík“ je dravější ale neméně zapáchající turistickou značkou posílající vás na místo zhouby všehomíra. Takhle by zněli MASTER´S HAMMER, kdyby se předtím vyváleli ve všech stokách světa a probudili z kocoviny po půlročním tahu absintovými bary.

„Víno proměním v chcanky, jsem apoštolem zmaru“
„Není člověk, není problém“

LAHAR – Stínání hlav

Kapela, která vlastně nemůže překvapit. Očekáváš vysokooktanový thrash s kousavými českými texty, řádně napumpovanou, přímočarou, ale skvěle fungující rytmikou a Korkovou kytarovou školou. A to přesně to je. Předem víš, že tahle kapela neuhne ani ze směru, ani z kvality a ty se můžeš jen ptát kolik hitovek na té placce bude. A pár jich tu je. Vedle „Pod hladinou“ zabývající se v textu současnou digitální dobou a odvrácenou stranou sociálních sítí, tu máme pokus o thrash metalovou hymnu ve formě „Thrash Nightmare“. Nakonec příjemně se lišící pocta Orwellovi ve formě přímočarého šlágru „1984“, který zní jakoby se thrasheři snažili hrát hardrock, takže příjemná byť poněkud krátká osvěžující změna.

HERESY/EXORCIZPHOBIA – Voracious Lunacy

V letošním roce „Exoška“ vydala skvělé řadové album, ale rozhodně se vyplatí připomenout si i tohle lehce opomíjené splitko s kostarickými HERESY vydané na francouzském labelu Soman records. HERESY dávají splitku do vínku thrashing, který sundá nohu z plynu jen občas při sólových výletech kytary. Ty jinak bzučí v nepolevujícím tempu jak křídla vyhladovělých sršňů plenících úly. Vokály mi barvou lehce připomínají Wayna Statica ve své nejextrémnější uvřískané poloze. A vlastně proč to neříct, jeho kapelu tam nějak cítím i jinde, což předpokládám bude jen moje asociace. Kdybych si však měl představit, že by STATIC-X vydali ryze thrash metalové album, bude to znít přesně takhle. EXORCISPHOBIA vedle HERESY působí trochu rozmáchlejším dojmem, zvuk je plnější a riffy funkčnější. Vokál se přesouvá do polohy volající až křičivé s mnohem větší afinitou k melodiím, díky čemuž jsou skladby mnohem hitovější. Navíc čtyři skladby jsou tak akorát, nedostavuje se žádný pocit únavy a po doposlouchání jste stále hladoví. Jedno z mých nejoblíbenějších splitek roku 2022. Nádavkem velkoparádní artwork od Paola Girardiho.